Ovlivňujeme a upravujeme expozici

V dnešní uspěchané době většinou nepoužíváme expozimetr externí, samostatný, nýbrž zabudovaný ve fotoaparátu. Nemůžeme tedy měřit světlo dopadající, ale pouze odražené. A i když využijeme vhodné režimy měření expozice, včetně bodového selektivního proměření různých oblastí záběru, zejména je-li zřejmý velký jasový rozdíl, velký kontrast scény, musíme v řadě případů pro dosažení správné expozice použít i další funkce. Koneckonců - v některých případech by to bylo nutné i při přesnějším měření množství světla dopadajícího.

Navíc je třeba si uvědomit, že expozimetr měří pouze míru jasu, nebere v úvahu další ovlivňující faktory. Řekli jsme si, že záleží také na druhu světla, jeho zdroji, směru, ve kterém fotografovanou scénu osvětluje, ale také jaká ta samotná scéna je, přičemž jsme zdůraznili důležitou roli barev a kvality jednotlivých prvků scény, hlavního a vedlejších, a to hlavně z hlediska, jak je světlo odráženo, nebo naopak pohlcováno.

Faktorů, které expozici ovlivňují, je skutečně víc a je přirozené, že dochází k jejich kombinaci, k posílení, či potlačení určitých vlivů, k posunu určitým směrem. A je jasné, že exponometrický systém fotoaparátu v řadě případů musíme používat specifickým způsobem a ještě v kombinaci s dalšími praktickými funkcemi. Zvláště ve složitějších situacích a přejeme-li si uplatnit individuální tvůrčí přístup. Pak je vhodné nespokojit se s nastavením expozice tak, jak navrhuje systém fotoaparátu.

Nicméně správná volba režimu měření expozice je základní. Jak jsme si řekli, obvykle mají fotoaparáty tři možnosti, a to zonální měření, kdy systém expozici vyhodnocuje ze zón z celé plochy zorného pole, respektive z velké plochy záběru, a podle nastavených algoritmů určí optimální hodnotu, měření s prioritou středu a bodové, které lze právě využít ve složitých světelných podmínkách. Můžeme proměřit různé vybrané oblasti - zóny sami a vybrat tu, ke které bude nastavení expozice vztaženo. Pak stačí, abychom danou expozici drželi metodou „namáčknutí spouště", anebo pomocí speciální funkce blokace („zámek") expozice (AE-Lock) s vyhrazeným tlačítkem (anebo přiřazením k funkčnímu tlačítku s možností volby funkce).

Druhým základním a velmi jednoduše použitelným nástrojem je kompenzace expozice. Příslušné tlačítko fotoaparátu je standardně označeno piktogramem v podobě čtverečku, který je diagonálně rozdělen na vyplněnou a prázdnou část s vepsanými značkami „±". To je přímo návodné: mínus znamená ztmavení obrazu, plus naopak zesvětlení, a to vždy v celé ploše obrazu. Říkáme, že nám umožňuje „zvětšit, nebo zmenšit" expozici, a to po určitých krocích, většinou po 1/3 expozičního stupně (EV - Exposure Value) a v rozsahu nejčastěji ± 2 EV (expoziční stupně; hezky česky řečeno „plus-mínus dvě clony"), ovšem u přístrojů pro náročné ± 3, respektive i ± 5 EV.

Ukázka zcela jiného provedení ovladače funkce korekce expozice u špičkového kompaktního fotoaparátu Canon PowerShot G1 X: namísto tlačítka kruhový otočný volič s rozsahem nastavení ± 3 EV. Nastavená hodnota je samozřejmě současně zobrazena digitálně na displeji. Perfektní řešení.	Typickým příkladem, kdy použijeme funkci kompenzace expozice, a to na hodnotu -1 EV i více „do tmava", je černá silueta na světlém pozadí. Chceme-li, aby silueta byla opravdu černá, nemůžeme se spolehnout jen na poměrové měření expozice, ale spíše na bodové a následně ještě expozici vhodně „doladíme".
Některé digitální zrcadlovky mají obě funkce, tedy kompenzaci expozice a autobracketing, takřka spojené. Zde je ukázka z menu semiprofi přístroje Canon EOS 7D.	Na „kompenzaci expozice" navazuje funkce „automatické posouvání expozice" - AEB, AE Bracketing, „autobracketing". Systém fotoaparátu pořídí v rychlém sledu několik snímků s různě nastavenými parametry expozice. Nejčastější jsou tři snímky, ale některé fotoaparáty umožňují uživatelsky nastavit i automatickou řadu více snímků. Stejně tak je možno nastavit, o jaký expoziční posun mezi jednotlivými snímky má jít. Tedy jak velký, jak viditelný bude rozdíl mezi snímkem podexponovaným a přeexponovaným, více světlým versus více tmavým, respektive jeden snímek má nominální expozici, jeden je „do plusu", další je „do mínusu".

Máme-li možnost použít třeba řadu pěti či dokonce sedmi snímků, je rozdíl v nastavení expozice mezi jednotlivými snímky menší, ale celkově má řada mnohem větší záběr od podexpozice po přeexpozici. Použití autobracketingu je vhodné u náročných scén s velkým kontrastem, pokud nemáme čas „pohrát si se správnou expozicí sami", anebo si nejsme jisti výsledkem. Typickým příkladem je zasněžená scéna zalitá silným slunečním svitem, anebo naopak s velmi nízkou hladinou osvětlení, anebo s mnoha kontrastními oblastmi, typicky noční město a podobně.

Faktem je, že u digitálních fotoaparátů bychom si měli velmi dobře hlídat, jak nám reprodukují kontrastní scény. Expoziční pružnost obrazových snímačů a také následné zpracování signálu je dnes sice na zcela jiné technické úrovni než před několika lety a výrobci pokračují v dalším zdokonalování všech důležitých systémů i uživatelských funkcí, nicméně zvláště v náročných situacích je dobré, abychom „byli připraveni". A abychom měli dobře připravený svůj fotoaparát, a to zvláště, pokud disponuje možností uživatelského nastavení základních vlastností obrazu, jako je kontrast, ostrost, sytost a podání barev a často zde bývá i možnost nastavit míru snížení šumu u expozic dlouhými časy a při použití vysokých hodnot citlivosti ISO. Možnosti jsou u různých fotoaparátů různé a je dobré mít vyzkoušeno, jak které nastavení na výsledný obraz působí.

Moderní digitální fotoaparáty, zejména ty určené pro uživatele, kteří „vědí, co chtějí" (o náročných ani nemluvě), nabízejí také funkce pro zvládnutí příliš kontrastních scén a náročných záběrů, a to tak, abychom pokud možno dosáhli alespoň určité kresby i v oblastech obrazu s velkými jasy i s hlubokými stíny. Výrobci tyto funkce nazývají různě, fungují ovšem obdobně a liší se hlavně možnostmi, které dávají uživateli. Někdy jde jen o volbu mezi zapnutou a vypnutou funkcí, jindy je k dispozici automatický chod plus jedna nebo i více voleb uživatelských. A opět platí, že bychom měli vědět, jak účinný je v tomto ohledu právě systém našeho fotoaparátu.

Na tyto funkce navazuje možnost rozšířit dynamický rozsah. Většinou jde opět o volbu mezi možnostmi, kdy je tato funkce vypnuta, pracuje automaticky, anebo můžeme její účinnost nastavit sami, ovšem i pak je počet voleb omezen, a to na 100 %, 200 % a 400 %. Větší expoziční pružnost má své limitní hodnoty. Na dvojici záběrů lze porovnat "normální" expozici (vlevo) a využití funkce pro rozšíření dynamického rozsahu (vpravo). V obou případech byla ohnisková vzdálenost 6,40 mm (ekv. 35mm formátu: 29 mm). Vlevo: čas 1/150 s, clona 9, citlivost 400 ISO. Vpravo: čas 1/180 s, clona 3,3 a citlivost 100 ISO, ale dynamický rozsah byl zvětšen na 400 %. Zkušební snímky byly pořízeny přístrojem Pentax K20D při jeho představení v Dubaji v roce 2008.

A nakonec tu je ještě funkce HDRI - High Dynamic Range Imaging - zobrazování vysokého dynamického rozsahu. Ta už je na pomezí zvláštních editačních úprav digitálních fotografií, jakási elektronická obdoba tradičních zvláštních fotografických postupů. Systém fotoaparátu pořídí v rychlém sledu několik snímků, zpravidla tři, s různě nastavenými parametry expozice, které poté zpracuje do jediného obrazu, který má upravené jasy a stíny, často přehnaně ostrou, výraznou kresbu a upravené podání barevných tónů. Nahoře je ukázka uživatelských nabídek u kompaktního fotoaparátu s výměnnými objektivy Sony Alfa NEX-C3, dole pak ze semiprofizrcadlovky Pentax K7.

Využíváme histogram

Obecně histogram znázorňuje rozložení dat pomocí sloupcového grafu, u kterého výška sloupců vyjadřuje četnost sledované veličiny ve stanoveném intervalu. Zobrazení histogramu v digitální fotografii, to je spolu s možností volit ekvivalent citlivosti a způsob vyvážení bílé barvy jedna z jejích hlavních výhod. A - samozřejmě spolu se samotným barevným displejem, který zobrazuje pořízené snímky a řadu údajů a právě také histogram a jasové i barevné úpravy, které při použití různých nástrojů realizujeme. Histogram nám jasně ukáže, zda je pořízený snímek dobře, nebo špatně exponován. A je-li tak špatně, že jej nebude možné ani upravit do použitelné kvality, můžeme vhodně pozměnit parametry expozice a pořídit nový snímek (pokud na to máme čas, přirozeně).

Histogram je graf, který zobrazuje jednotlivé jasové údaje od úplně černé (RGB = 0) zcela vlevo po zcela bílou (RGB = 255) vpravo - ukazuje, jaká plocha snímku, tedy kolik obrazových bodů, má tu kterou hodnotu - neboli jaké je rozložení jasů v daném snímku. Je-li přechod mezi černou a bílou (gradient) plynulý, má také histogram rovnoměrně rozložené všechny odstíny šedé škály. Podle svého jasu jsou zaneseny do histogramu také jednotlivé barvy. A kromě jasového histogramu je možno zobrazovat i grafy jednotlivých barevných kanálů R, G, B - red, green, blue/červeného, zeleného a modrého. Některé fotoaparáty umožňují zobrazovat buď jasový, nebo barevný histogram, některé dokonce současně. A spolu s reálným histogramem lze zobrazit také přeexponované, neboli „vypálené" oblasti snímku zcela bez kresby (RGB = 255).

Horní ukázky: vlevo je zobrazení základních informací o pořízeném snímku spolu s orientačním jasovým histogramem u kompaktu Canon PowerShot G1 X, vpravo pak mnohem propracovanější řešení u výkonné digitální zrcadlovky Sony Alfa 850/900. A základem pro dolní ilustraci je zobrazení histogramu jasového spolu s jednotlivými barevnými kanály R/G/B tak, jak je to provedeno u kapesního kompaktu Casio Exilim EX-H10/15, ale i dalších, a uprostřed je doplněno zobrazení histogramu jasového plus jednotlivých barevných kanálů R/G/B v případě úpravy fotografie v programu Adobe Photoshop.