Praktická teorie Krajinu nezabije...

Je všeobecně známo, že dobrá fotografie krajiny se dá pořídit za každého počasí, tak proč čekat na to hezké? Jenže je také dobře známo, že za každého počasí se každému hned tak nechce vyrazit do přírody. K tomu už musí být hodně dobrý důvod, aby člověk vstal třeba ve dvě v noci a vypravil se na vrcholek hory pořídit snímek vycházejícího slunce. Kolikrát se vám to podařilo?

Nejhorší je, když jste na to vstávání sami. Když jste dva, nebo je vás dokonce víc, vyhecujete se líp. Je ale třeba vyhecovat se předem, třeba večer a dobře naplánovat, kam se potmě vydáte. Ráno není na moc velké improvizace ani čas, ani energie, ani chuť. Na místě, odkud budete východ sledovat, je dobré být aspoň o 15 minut dříve, abyste měli čas postavit stativ a být tzv. připraveni. Je třeba tam být ještě za tmy. Východ slunce bývá velmi rychlý. Úsvit trvá kratší dobu, než soumrak, takže kdo to fotograficky zažívá poprvé, může být nemile překvapen, jak rychlý to je děj. Ideální je, když se to nepovede první den, druhý den to zopakovat.

Já, Roman Sejkot, jsem sůva noční, nikoli ptáče ranní. Proto jsem za účelem dobrovolného fotografování východu slunce určitě nevstal víckrát, než pětkrát za život. Pro mě je opuštění vyhřátého pelechu spojeno s mučením, sebytrýzní a s otázkou, proč to vlastně dělám?

Asi poprvé v životě jsem zažil focení východu slunce v sedmnácti letech na hřebeni Nízkých Tater, kde jsme v létě bivakovali ve výšce 1800 metrů nad mořem. Bylo kolem nuly a ze spacáku se mi opravdu nechtělo, jenže vědomí, že se do těch míst zase hned tak nedostanu, mě vyhnalo ven. Temná noční obloha začala šednout a nad východním horizontem se začal objevovat světlý proužek. Popadl jsem foťák a stativ, skočil do pohor a vyběhl o 100 výškových metrů výš. Trochu jsem popadal dech, ale stálo to zato. Udělal jsem fotky, z nichž dodnes jedna visí na zdi. Panorama hor a údolí táhnoucí se desítky kilometrů daleko, božské ticho, první paprsky teplého slunce, to vše si intenzivně vybavuji i teď.

Další východy slunce, které jsem později fotil, už tak krásné nebyly. Možná proto, protože jsem pořád čekal, že se vrátí něco z onoho prvního prožitku. Úplnou katastrofou proto pro mě bylo focení východu slunce z Pancíře v rámci WS. Byli jsme v mracích, ze kterých současně trochu pršelo. Prostě jsme byli v mlze, která na nás kondenzovala ve vodu. Zajímavé focení. Ty pocity při focení jsou protipólné, obojaké, je vám zima a vlhko, jenže... Jenže pak se podíváte v teple u počítače na fotky a zjistíte, že to vůbec není špatné.

A špatné nebyly ani další fotky, které vznikaly víceméně v dešti během celého dopoledne. Vatové chomáče mlhy vystupující ze šumavských lesů, tak akorát kapky vody na trávě i větvích, potůčky zčerstva tekoucí tam, kde je normálně sucho, to vše jsou věci, které bychom v třicetistupňovém poledním vedru nafotili těžko.

V roce 2008 jsme si v polovině května na WS Krajina vychutnávali krásné jarní počasí. Proto jsme udělali WS Krajina 2009 přesně ve stejné termínu, ale o 1 den jsme se netrefili. Teprve odpoledne se nad Šumavou začalo trhat nebe a nad horskými planinami se honily ve větru mraky. Na obloze se objevovaly modré díry, kterými slunce "bodově" ozařovalo krajinu. Stačilo počkat minutu, aby slunce osvětlilo třeba jen jeden osamoceně stojící buk na louce. Vzduch byl po dešti čistý, čerstvý a průzračný. To všechno také patří k fotografování krajiny. Za jeden den pobytu venku zažijete mlhu a beznaděj, doufání v dešti a nakonec božskou radost ze světla a větru.

O tom, že vlastivědná krajinářská fotografie pro turistické publikace se notně liší od těch nejkrásnějších fotografií krajin světa, vás chci přesvědčit v závěru přiloženými informačními zdroji. Neodkazuji vás ke kováříčkům, protože vás mohu odkázat rovnou ke kovářům. Pojem National Geographic ve spojení s krásnou krajinou asi znají všichni. World Press Photo vás ale v tomto kontextu možná mile překvapí. Tři desetiletí je v největší světové fotografické soutěži pro profesionály kategorie Nature.

Organizace World Press Photo Foundation, založená v roce 1955, zpřístupnila na internetu svůj archiv vítězných fotografií z uplynulého půlstoletí. Je na co se dívat... Když se vám zalíbí práce nějakého autora, nebudete mít podle jména problém vygooglit si další. Jedno jméno klasika světové krajinářské fotografie vám ale uvádím rovnou: Ansel Adams.

S přáním odvahy jít proti dešti slunci vstříc Roman Sejkot.

Všechny fotografie uveřejněné v tomto článku pořídil Roman Sejkot.